Otisky andělů

Dostala jsem obrovskou chuť padnout do té sněhové peřiny, poskvrnit tu čistou bělost. Stejné pocity jako mívám při pohledu na čistý výkres, když stojím před prázdnou tabulí s křídou v ruce, když před sebou vidím stojatou vodní hladinu a mám chuť seslat na ni aspoň vodoměrku nebo vážku, aby se lehce dotkla té nehybnosti a zanechala na ní stopu.

A teď jsem to cítila stejně. Musela jsem v tom čerstvě napadlém sněhu zanechat svůj otisk. Svalila jsem se na zem, rozhodila ruce a plácala kolem sebe. Najednou tu byl. Anděl ...

Udělala jsem ve sněhu anděla. Tady, na sněhu, možná na okamžik, možná navždy, jsem se stala andělem. Andělem, i když nikdy nemůžu být skutečným andělem, na dobré skutky občas zapomínám a myšlenky mívám víc než hříšné. Ale teď, v tom sněhu, jsem se tím andělem stala.

Zanechala jsem své druhé já, svůj andělský otisk v bílém sněhu. Sníh mne přijal, povolil pode mnou a dovolil mému andělu ukázat se světu. Prostor kolem nás je neskutečně tvárná hmota. Sníh, čas, vzpomínky, lidé… všude zanecháváme své otisky, něco z nás samých k přečtení.

Čekáme, kdo se naučí naši abecedu a přečte si naše poselství — naši duši. Každý máme své otisky — své Braillovo písmo — svého anděla ve sněhu.