Poslouchejte ticho

Ale jeden zvuk mám ze všech nejraději. Ticho. Poslouchejte ticho. Taky jste si toho všimli? Jak každé ticho zní jinak?

Jinak zní ticho v lese. Ticho v lese voní. Podle ročního období. Pryskyřicí. Suchem. Houbami. Hlínou a blátem. Zimou.

Nebo takové ticho v jeskyni. Je jiné, je hluboké, úplně ochromující a ohromující. Nekonečné. Pohlcující.

Co teprve ticho na horách. Toje panečku ticho. Horské ticho je ticho naplněné časoprostorem. Mocné. Rostoucí. Narůstající. Je čím dál větší a vy jste čím dál menší a nepatrnější. Ticho výjimečné a osvobozující. Nebo taky svazující, podle toho, jak se člověk právě cítí.

Nejkrásnější ticho je mlčení ve dvou. Ne takové to mlečení, kdy je jeden uražený a druhý ponížený. Právě naopak. Souznění dvou duší jdoucích spolu životem. Myšlenky, co se přenášejí všemi ostatními smysly a napadají vás oba dva. Pohledy, které řeknou vše lépe než slova. Sdílená přítomnost. Ticho plné nebeských fanfár. Láska je to nejhlučnější ticho, ticho tak silně znějící, až duní a bolí. Omamuje.

Nejsilnější ticho v nás. Protože ticho je klid. Klid je stabilita. Ticho na pevných základech, bezpečný přístav, kotva.

Také už se odmlčím. Není třeba dalších slov. Přenechám prostor vašim myšlenkám.

Jen mám jedinou prosbu: "Moji drazí, zkuste taky poslouchat ticho."